Kdy musí architekt trvat na tom, že práci bude dělat výhradně jeden člověk a to ideálně na denní bázi bez přestávky? Je možné použít dřevo jako tapetu? A jak docílit zcela černé barvy dřeva, aniž by časem změnilo svou barevnost? O tom všem píšeme v dnešním díle.
V rámci projektu ZÁTIŠÍ VE STODOLE jsme si s povrchem dřeva opravdu vyhráli. Docílili jsme zde originální tyrkysovo-antracitové patiny knihovny, lavice pod oknem a obkladů na stěnách. Vše je vyrobeno ze silné dřevotřískové desky a už tady pro nás začala výzva – jak pojmout hrubou dřevotřískovou hranu, aby byl její vzhled stejný, jako hladké plochy? Jedno bylo jisté, nelze použít pouhý nátěr barevným lakem.
Na dřevotřísku jsme tedy natáhli milimetrovou vrstvu bílé pasty, která nám základ sjednotila. Hra barev následně vznikla nanesením antracitové barvy, přes kterou se nanesla barva tyrkysová. Pak přišlo na řadu vzorkování intenzity a směru broušení tak, aby výsledek odpovídal zamýšlenému záměru. Posílení dramatičnosti výsledné textury jsme docílili tím, že základní pasta byla nanášena v příčném směru a broušení probíhalo ve směru podélném. Ve finále se vše uzavřelo matným lakem.
V momentě, kdy se vzorek dokonale podařil, přišla na řadu samotná realizace. V takovýchto případech je nutné, aby vše prováděl jeden a ten samý člověk, který to má takzvaně „v ruce“. Ideálně pak, když se práce provádí na denní bázi, aby ruka nevyšla ze cviku. Pokud to takto neproběhne, na výsledku je to vždycky znát. Architekt tak musí stát pevně za svým a toto si pohlídat přímo na místě. Úplně stejně jsme si hlídali třeba realizace podlah v restauraci Hladinka a ve studiu TV Legal.
V bytě Shou Sugi Ban jsme věděli jedno – kuchyň chceme z černého dřeva. Zároveň jsme za ta léta praxe věděli, že mořením toho nedocílíme. Namořené dřevo vždy časem chytne hnědý či zelený nádech. Jistě by bylo možné použít krycí nátěr, ale to se potom vytrácí struktura. Jediné, co Vám v takovém případě ze struktury zbude jsou tahy štětcem, pokud tedy truhlář barvu na dřevo nenastříká – to už je potom vzhled skoro až plastový.
Proto jsme se rozhodli pro metodu opalovaného dřeva, které je známé spíše z realizací fasád. Při vzorkování jsme si od truhláře dokonce vyslechli i slova o bláznovství, jestliže chceme pálit dvoucentimetrové desky kuchyňských dvířek. Nicméně my jsme věřili svému nápadu a nakonec se ukázalo, že je to skutečně možné. Struktura a stříbrný odlesk opáleného dřeva se projevila i na tak tenkých deskách a kuchyň v bytě dodnes funguje bez jediné újmy.V bytě Shou Sugi Ban jsme věděli jedno – kuchyň chceme z černého dřeva. Zároveň jsme za ta léta praxe věděli, že mořením toho nedocílíme. Namořené dřevo vždy časem chytne hnědý či zelený nádech. Jistě by bylo možné použít krycí nátěr, ale to se potom vytrácí struktura. Jediné, co Vám v takovém případě ze struktury zbude jsou tahy štětcem, pokud tedy truhlář barvu na dřevo nenastříká – to už je potom vzhled skoro až plastový.
Proto jsme se rozhodli pro metodu opalovaného dřeva, které je známé spíše z realizací fasád. Při vzorkování jsme si od truhláře dokonce vyslechli i slova o bláznovství, jestliže chceme pálit dvoucentimetrové desky kuchyňských dvířek. Nicméně my jsme věřili svému nápadu a nakonec se ukázalo, že je to skutečně možné. Struktura a stříbrný odlesk opáleného dřeva se projevila i na tak tenkých deskách a kuchyň v bytě dodnes funguje bez jediné újmy.
V projektu BYT ZELENÉ MĚSTO jsme si vyzkoušeli kombinaci masivního dřeva a dýhy. Najdete zde dřevěnou podlahu od rakouského Admonteru, komodu z masivního dřeva a dýhu, coby čelo postele. Jak jsme zmínili v minulém díle – nechceme se upínat ke stále používanému dubu, a proto jsme pro tento projekt vybrali jasan. Ten má výraznou kresbu, se kterou se dá rozehrát krásná partie směrovosti. Za postelí jsme tedy použili šikmé kladení a pracovali jsme s dýhou v podstatě jako s tapetou. To je totiž další úžasná vlastnost dřeva – možnost, hrát si s kresbou a jejím směrem.
O našich kouzlech se dřevem a jeho povrchových úpravách bychom mohli psát donekonečna. Nejen proto, že toho máme za sebou už opravdu hodně, ale hlavně proto, že taková práce nás zkrátka baví. Je to pokaždé výzva, vymyslet něco nového, co zároveň funguje a není jenom „pro fotku“. Ono je snadné, ukázat prstem do vzorníku laminátů a mít jistotu životnosti, barevné stálosti a přijatelné ceny. Nicméně my vždy radši zvolíme svoji cestu, byť je náročnější – za nás je to ale ta pravá cesta architekta.
A protože se blíží Vánoce, tak si pro příští blog popovídáme s Mirkem a Tomášem o tom, co by si v souvislosti se dřevem přáli zrealizovat. A nejen o tom.